Tunisko 2013/2014
Aktualizace 8.7. 2014
Když mne kamarádi z Land Rover fóra, Mopadži a Mešky v létě 2013 přizvali na společnou africkou rodinnou dovolenou v Land Roverech, nápad strávit Vánoce a Silvestra na Sahaře se nám se ženou tak zalíbil, že jsme jej prozradili našim holkám, které nakonec po krátkých protestech a našemu ujištěni, že je tam nikdo nesežere a že předávání dárků od pana Ježíška nebude ohroženo, souhlasily. Protože jsme s klukama nestihali přestavbu miláčka TDI Defika, který s námi již projel Island, byl jsem nakonec jako zálohu, kdyby to časově nevycházelo, nucen přikoupit 2008 Defender Puma. Trochu jsme jej až do posledních hodin před odjezdem paralelně s druhým defem upravovali, ale nakonec jsme tdi fakt tak hodně nestihali ze týden před odjezdem padlo definitivní rozhodnuti. Do Tunisu pojede puma! Zadně velké upravy jsme neprožívali, pouze jsme mimo klasicky servis a výměnu spotřebních součástek odpojili ekologicky nesmysl EGR, vyměnili tlumiče a pružiny za delší a silnější. Načipovali motor na 155 koni, demontovali katalyzátor a vyměnili okrasný přední nárazník za opravdový, na který se dá namontovat i naviják. Zahrádku se stanem a moto kufry, spací prostor v kabině pro holky a par dalších uprav nemá cenu zmiňovat, jsou na fotce. Protože jsme plánovali převážné spaní venku, zkoušeli jsme na poslední chvíli namontovat i nezávislé topeni. Nakonec to ale k naši velké lítosti neklaplo. Do speciální schránky pod cubybox se Ateso na rozdíl od Webasta proste díky dlouhé radící páce nevejde a tak zůstává definitivně doma, čehož budeme nakonec skoro každý den litovat. Mopadži i Mešky jedou rovněž v Defenderech. Jarda v Puma 110 a Zdenek v obytném speciálu na bázi Defender 130 s motorem td5. Oba topeni mají. Naviják na vyprošťovaní má pouze Jardova stodesítka, jak se nakonec ukazuje, párkrát se hodí.
12. 12.2013 se tedy konečně za ranních hodin vydáváme směrem k Brnu, kde máme sraz na benzínce s Mopadžiho týmem. Asi po hodině čekáni se nám konečně daří setkat a vydáváme se společně na cestu přes Rakousko do italské Genovy (Janova) odkud se společně i s auty přeplavime do tuniskeho města Tunisu. Mešky se k nam připojuje v pozdních nočnich hodinách až někde na italské dálnici. Narozdil od nás nejede přes Vídeň, ale vzal to z Třeboně pres Brenner. Stany na střechách aut stavíme na italské benzínce asi 80km od Janova, když už víme, že ranní odjezd určitě stíháme.
Do slunného přístavu se postupné prodíráme již značně hustým dopoledním provozem. K samotnému odjezdu potom ještě chybí najít ten správný terminál, protože se značením kudy a kam, si místní Správa budov asi moc hlavu nedělá. Jelikož nikdo z lidi, které potkáváme neovládá jinou řeč než ruce, nohy, italštinu a arabštinu, trochu se ještě, než se nám daří vyměnit poukazy za opravdové loděnky zapotíme. Naštěsti se pro tento úkol osvědčuje Jardova Lenka, která ospalé přístavní lemury drezůruje svojí angličtinou, ženskými vnadami a výmluvnými gesty. Nakonec se nám na druhy pokus daři dostat do řady před naši loď. Mezi otřiskanými auty francouzkých a italskych arabů, která maji na střechách od sedacich souprav až po několik skútrů na sobě, vypadaji naše v rakouské soli naložené Defendery, jako kdyby právě opustily výrobní linku. Loď nese již znacne znamky pouzivani a az na par bilách efendiů zde vidime jen same araby. V kajute netece voda do zachoda ( nakonec musime splachovat sprchou), vsude spina a docela i lehký zápach. Po vice jak hodinovem zpozdeni lod nakonec odrazi. Nikde zadna otevřená restauace. Vsechny zavrene. A pry že vecere az za nekolik hodin!!!! Tak jdeme na kafe. jedno stojí 1,80 euro.
Cesta trvá 24 hodin, tak jsme rádi, ze máme vlastni kajuty. Asi nejvetsi utrpeni je vyridit celni a policejni formality. Ty se nakonec Lence a Lucce dari po asi dvou útrpných hodinach vystát v nekonecne arabske fronte na jedne z palub u flegmatiku, sedícími za dvema pocitaci z digitalniho pravěku.
Po pristani a vyjeti do celniste nas jeste po drobnem uplatku 5 euro konecne pousti na tuniske uzemi. Pcasi na prosinec v pohode. Asi 12 stupnu a slunicko. Najizdime na dalnici drive, nez si stihame vymenit dinary. Na mytne dalnicni brane tedy platime eury. Bankomat na jedne z benzinek bere meskymu kartu, Jardovi dá jen mensi obnos a neumí vytisknout doklad. To nam to tedy zacina......:-). Ale jsme v pohode a ve vysilackach ruzně šprýmujeme. Puvodni dohoda zni, ze spime v kempech nebo na divoko, pouze jednou za par dni se pujdeme zkulturnit do nejakeho hotelu. Nakonec se nam toto prani nepodari splnit ani jednou. Pri jedinem a poslednim pokusu (na doporuceni cestovatelskeho pruvodce), se nam v jednom hotelu snazi recepcni nabidnout pokoje, kde bych nenechal spat ani nepřítele. Špína, smrad, křivé a propadle postele a zcela cizopasniky zachvacene matrace.
Koloseum
Mezi další povinné kulturní prožitky musel Jarda jakožto vedoucí výpravy nutně zařadit i známou pamětihodnost, mezi které se druhé největší Koloseum na Světě určitě počítá. Koloseum v El Jem je z malé části pobořené, z části dostavěné. Bylo prý podle informací na internetu postaveno ve třetím století našeho letopočtu, někdy kolem roku 230. El Jem se tehdy jmenoval Thysdrus. Zdejší oblast byla poměrně bohatá díky pěstování oliv a lisování oleje, který šel v Římě docela na dračku. Stavba Kolosea nakonec předčasně skončila kvůli handrkování o peníze mezi zdejším vládcem a císařem. Spor jednoduše a prakticky vyřešila až římská armáda zničením města ještě než se mohla celým komplexem prohnat kolaudační komise s propiskami za uchem, takže krev a utrpení při zápasech tohle místo asi nikdy nevidělo. Vstupné za osobu je 10 Dinárů, děti do výšky „asi takhle...“ neplatí nic. Již před vstupem do objektu mne kontaktuje jeden z mnoha hospodských, který nás německy i trochu česky láká na pozdější pohoštění. Než se stihnu vzpamatovat, sedí naše děti na starém uslintaném chudákovi velbloudovi, který potom na špagátě poslušně prokulhá asi 50ti metrovou trasu před Koloseem. Velbloud na přerostlých paznehtech zvládá minutu jízdy s našimi dcerkami, které se mu vydrápaly na hřbet jako pírko, já však padám při vyřčení ceny majitele prskajícího a bublajícího živočicha skoro do mdlob. 15 Dinárů za jednu! Nevím, jak to ti pacholci dělají, ale musím jim fakt přiznat obrovskou míru profesionality v okrádání nepozorných turistů, kterým jsem tu pro tento okamžik já. Za hodinovou vyjížďku po Sahaře, totiž o několik dní později platíme 6 Dinárů za osobu!
Komentovat samotné Koloseum je asi zbytečné. Spousta kamene a schodů, naštěstí ne moc turistů. Prohlídku moc neprotahujeme a asi po půl hodině se přesouváme do hospody k výřečnému mouřenínovi. Jídlo má i přes strašidelně nehygienicky vypadající přípravu nakonec docela dobré a hlavně ne moc ostré. To vítají hlavně děti. Obsluha úslužná, cena 165 Dinárů za vše je ale trojnásobná, ve srovnání s obdobným pohoštěním v pozdějších dnech.
Jelikož se nám vic a vic zajida doterne otravovani vsech moznych trhovcu, kteri jsou az zoufali touhou neco nám vnutit, mirime co nejrychleji do Sahary. Nejedeme ani po jedne z vytyčenych tras, ale snažíme se držet původně naplánované trasy dle Topo mapy z GPS. Duna strida dunu a asi po hodině jízdy a hledání čehokoliv, co by připomínalo cestu je jasné, že to, co hledáme, je několik metrů pod námi. Traverzujeme duny v přibližném směru, ale dle polohy na obrazovce se stále vice vzdalujeme od všech vyznacenych cest. Je to jasne! Tuto noc strávíme opět mimo kemp! Vsichni se tesime. Pocasi i nálada je super, pohodu podpoří i zcela jasna obloha. Suunto na zápěstí ukazuje, že za chvili zapadne slunce a tedy mame nejvyssi cas najit misto k táboření. Rovné místo pro odstavení tří aut tak, abychom byli u sebe a přitom neleželi hlavami dolů, se nám daří objevit až na několikátý pokus. Sbirame drevo, vaříme večeře a potom sedime u ohynku az do hluboke tmy, nez dojde denni pridel piva, palivo a chuť experimentovat se zracdlovkami. Nic nás nedokáže vyhecovat k pokusům o umělecká fota více, než nádherná, hvězdami posetá obloha. Do spacáku nás nakonec kolem 23. hodiny žene až zima +6°C. Tedy kromě některých dětí. Ta by s čelovkami hledala dřevo, honila zatoulané štíry, klouzala po dunách a zlobila, klidně až do rána. Pisek mame vsude, v obleceni, bednách s jidlem, ve stanech i v autech. Jsem nadseny. Sahara nema chybu. V Maroku 2011 jsme se vzdy navecer schovali do nejakeho hotelu. Takze pouste a jeste ke vsemu nocni, jsem nikdy moc neužil. Ale samozrejme na motorkach je to o necem jinem. Tam nema clovek takove zazemi jako v terénnim aute!
Rano se budim do slunného dne tak, jako temer kazdy den. Zimou a vlhkem, které nas v nevytápěném stanu a aute provazi téměř po celou dobu dovolene. Vsude kolem nas jsou tuny sypkeho pisku a modra obloha. Garmin nam ukazuje, ze k nami vybranemu cili, kterym jsou pro tuto etapu dve stolove hory v Tembaine nám zbýva ujet v pisku ještě nejakych 80 kilomteru! Duny musime traverzovat, v primem smeru bychom se s nejvetsi pravděpodobnosti převratili. Stejne nakonec i tak jako včera, musime občas někoho popotáhnout. Jardu, který občas uvízne v hlubokem pisku, nebo Meskyho, protože jejich dlouhá stotřicítka někdy přejezd duny nedá a zůstane ležet na břiše. Mam nejlehči auto, nejsirsi gumy, nova pera a až podezřele funkční elektroniku, takže se mi v pisku tentokrát dari o dost lepe. Vsechny nás tato činnost bavi. Proto jsme preci ale prijeli! Asi po hodine kolébání dunami se nam dari narazit na stopy terénnich aut, ktera tu musela projet nedlouho pred nami. Podle hloubky stop a nedotcenych hrebenu mezi nimi se asi jedna o neco vyššího. Možná Pinzgauer, Unimog, nebo něco podobného. Přesto, že nejedeme ve speciálech, se po jejich stopách vydávame. A jde to v pohodě. Po další hodince se ocitáme na přijatelenejsim podkladu a po dalsi pulhodince dojizdime do berberskeho obcesrtsveni. Jejich kafe je dobré a už nám chybělo. Cena skleničky kávy je zde v Tunisku velmi promenliva. Od 0,45 až do 4 dinaru. Coca Colla a jine napoje v plechovvce jsou o dost drazsi. Obsluha je vzdy úsluzná, mluvi francouzkonemeckoanglickoitalsky a uplne pravidlene je spinavá jako prase. A to včetne rukou a nádobi. Jsem rád, ze jsme se všichni před odjezdem nechali přeočkovat a po celou dobu pobytu zde, bereme probiotika ktere upravuji zazivani. Snad....:-D.
Po prijezdu do Tembaine nachazime za horou schovaný kemp s jednim ustrašeným psem, asi 15 berberskými stany, dvěma zarostlými chlapy, 4 rozpadlýmy zachody a jedním menu ve znění „polévka a kuskus bez masa“ za 30 dináru na osobu. S díky Sandokany odmitame, zaštěkáme psíkovi a odjiždime. Po ceste potkavame dodavkovy 4x4 autobus a je nám jasné, ze odsud se i přes varováni v popleteném průvodci, že to jinak, než terennimi auty nejde, dostaneme do kempu k sympatické Sofii do města Douze i klidnou cestou úplně v pohodě. Za volanty tedy konči naše nadšené ratolesti a na redukovane rychlosti je nechávame na střidacku ridit. Pás sotoliny a pisku siroky kolem 100 metru jim nabizi bohate manevrovaci moznosti. Je krasny den a my se opět v prubehu jizdy domlouvame na tom, ze do kempu dnes ještě nepojedeme. Zůstaneme opet v pousti. Sice zde už neni tolik dun, za které bychom se mohli pri taboreni bezpečně schovat, ale zde, mimo civilizaci, nas ostatni nechavaji na pokoji.
Navsteva Star Wars vesnicky v Nefta
Ráno nás vítá zatažená obloha a je jasné, že i na Sahaře bude brzy pršet! Stan pomocí od Mopadžiho vypůjčené gola sady (Protože jsem já, hlava skopová, ráno při stahování stanu, zapomněl kliku v unašeči a v poušti přes den ji potom samozřejmě ztratil !!!!), roluji již za mírného mrholení. Na komplet sbalená a k odjezdu připravená auta nám již ale hrčí docela vydatný proud vody. Je rozhodnuto! Do pouště, kam jsme měli dnes opět namířeno, prostě nejedeme! Mokré duny se pro těžká auta stávají neprůjezdné, což jsem si již v roce 2011 vyzkoušel s Toyotou 100 v Maroku. A protože chceme tábořit opět mimo kempy, potřebujeme najít místo, kde se komplet nezabahníme a děti nebudou muset trávit veškerý čas v autech u počítačových her...:-D. Volba padá na druhou kosmickou vesnici, kde George Lucas točil svou ságu Star Wars. Natáčely se zde dle inforamcí v průvodci scény domova Lukea Skywalkera v epizodě zvané Skrytá hrozba. Sám jsem i přes to, že jsem fanda Sci-Fi nikdy Hvězdné války nesledoval, ale jkdyž už jsem tady, byla by škoda to nevidět...Po neuspešnem pokusu o projeti zdánlivě vyschlého solneho jezera Chot el-Gharsa, ktere vede az k této legendarni Lucasove vesnicce, se se zcela zablacenymi auty vracíme zpět na silnici a bahenní pasáž, která nás dnes trochu vyškolila objizdime.
Zdrzeni vsak i přes to, že již neprší a cesta ubíhá celkem rychle vede k tomu, ze k filmovym stavbám prjizdime az za uplne tmy. Odpočatí Bohouši (příměr z postavičky z Bratrstva kočičí pracky od Jaroslava Foglara), se na nás vrhaji s až neuvěřitelným elánem. Vnucují nám štíry v Dentakrylu, Kamenné růže, možnost vyfotit se s utahaným fenkem, anebo s vyplašeným kánětem bělochvostým. Odmítáme i žebrající děti, které se nám cpou až do aut se sádrovými přívěsky na kožených šňůrkách, nebo chtějí karamelové či čokoládové bonbóny.....anebo peníze. A to pořád dokola, jako kolotoč! Nejvíc mne točí, že vidí, jak jsme utahaní ale stejně nedají pokoj.! Chceme to otočit a zmizet tak, jako jsme to byli nuceni učinit při prvnim pokusu o podobnou exkurzi u Star Wars vesnice Matmata. Jsem si vědom, že oni tu jsou doma a my jediný zdroj jejich příjmů v téhle neúrodné oblasti, ale už je toho na nás fakt dost! Jsem špinavej jak prase, mokrej a hladovej. Nejde ani tak o nás, o dospělé. Děti se mumraje ve tmě totiž docela začínají bát a to není dobře. Na tenhle výlet by měly vzpomínat bez strachu.
Nakonec nas však místní, do šátku na hlavě neustále smrkající kápo ujišťuje, ze můžeme zajet dovnitř, primo mezi filmové stavby a za noc, kterou tam strávime, chce jen 130 dinarů. Po tom, co mu mondié vysvětlim, ze se umíme vyspat i mimo areál a o jejich rozpadlý a nefunkčni kadibudky ani moc nestojime, shodujeme se postupně na 50 dinarech za celou skupinu. Už mne to věčné smlouvání fakt nebaví! Jsme utahaní, auta máme včetně klik u dveří jak prase a máme hlad. Náladu nám všem zvedá až vydatná večeře a jako zlatý hřeb večera okamžik, kdy celá sestava prodejců osedlá svoje prdlavky Motobecane a odsviští do tmy. Přes noc s námi nakonec jako strážní andělé zůstávají pouze dva berbeři. Nezlobí, nic nechtějí, jen občas zahlédneme jejich oční bělmo, když nás z úkrytů Skywalkerových kobek mlčky pozorují.
Za pade, které nás tahle sranda bude stát nás ale rano ceka opravdu luxusní překvapení. Kolem pul osme vstavam a natacim impozantni vychod slunce nad mistnimi dunami. Za skelety scifi budov slysim selest a silici hlasy. A cumim jako blazen! Prave totiz dorazil prvni ranni autobus. Je plny japonskych turistu. Mimo kopule rozpadajicich se filmovych exterieru foti i nas pri priprave snidane, při baleni stanů, čištění zubů a td a td. Opravdu zazitek! A to jak pro nas, tak doufám i pro ne! Na tuhle atmosferu asi nikdy nezapomeneme. Možná se objevime i v nejakem tom katalogu ci cestopisu. Po tu dobu, nez se najime a sbalime se stihnou vystridat jeste další ctyri turnusy, kterým se při vstupu do arealu a pohledu na naši Land Rover základnu údivem otevírají pusy. Videt Mezi Starwars zříceninami tri defendery se stany na strechach, kempovym nabytkem a behajicimi dětmi, se hned tak kazdemu nepoštesti.
Po snídani zveme rudou kůži náčelníka Smrkajícího Šátka mezi nás. Vařime mu kafe a ostatním, kteří pravě dorazili do práce, trochu zvysujeme trzbu nakupem mistnich cetek. Poustni ruze, moduritove privesky a v slze zaliti stiri postupne meni majitele. Loucime se s celkem pohodovymi a na mistni pomery velmi zdrzenlivymi domorodci a jedeme dal, směrem Gafsa.
Jídlo, dobroty a nápoje.
Lidem , kteří již mají zkušenosti s cestováním mimo Evropu, budou podobné rady možná připadat zbytečné. Pro začátečníka, který se ale na své první arabské dobrodružství teprve chystá, však mohou být k užitku. Podotýkám, že tato slova neplatí pro lidi, kteří do Tuniska přiletěli k moři a z hotelového bazénu skoro nevystrčí frňáky. Píši o pobytu v běžných kempech, mezi domorodci a mimo resorty s přísnějšími hygienickými pravidly. Oblíbený a ve spoustě příruček popisovaný mátový, jindy též zvaný "Berberský čaj", jsme si měli možnost dát pouze jednou v Tunisku, podruhé až na lodi. V obou případech to byla spíše náhražka, než dobrota, která je známa svojí až ostře sladkou chutí, mátovými lístky a kousky oříšků. Naposledy jsem opravdu povedený čaj, a to několikrát denně!!, měl možnost pít v Maroku v roce 2011. Mezi tuniskými mátohami se mi o něčem takovém mohlo jen zdát! Proto jsme se tedy rozhodli neriskovat a omezili se na kávu, která se jim až na mírné výkyvy většinou podaří. Cena jedné skleničky (šálku) se pohybovala od 6,- do 70,- českých korun. A znovu upozorňuji, cenu sjednejte vždy předem! Pokud jsou ceny nápojů vystaveny nad pultem, je třeba si je viditelně prohlédnout, protože pokud si obsluha myslí, že jste si ceníku nevšimli, úprava ceny po již vyřčené vysoké sumě je někdy dřina. Domorodci poté berou následné vyjednávání a reklamování přemrštěné ceny trochu osobně a v křiku a rozhazovaní rukama si prostě kafe nebo jídlo dostatečně nevychutnáte! Limonády mají často místní a Cocacolou rovněž nic nezkazíte. Zásadní věc, kterou každému doporučuji, je VŽDY !!! vařit a pít z balené SYCENÉ vody. Tím, že si vždy kupuji vodu perlivou, mám větší možnost předejít zažívacím potížím. Když totiž koupím balenou vodu neperlivou, bývá tato do láhví často naplněna z vodovodu či ze studny. Zamaskovat - narazit zapečetěnou PETzátku není žádné umění. Viděl jsem to na vlastní oči, když ji číšník v restauraci opatrně odšrouboval, bez poškození pojistného prstýnku. Občas jsme v lahvích s neperlivou vodou zaznamenali i mechanické nečistoty. Takovou vodu jsem potom okamžitě nalil do nádobky ostřikovače Defendera. Na nic jiného bych se ji použít neodvážil.....
MAROKO 2016
Kača Nevrlá
1 únor v 15:20
V loni mě popadl bláznivý nápad, že bych ráda do Maroka. Na netu se objevila zajímavá nabídka , já se chytla příležitosti a po půl roce, 8. ledna 2016 jsem stála v motorkářských hadrech, s batohem na letišti a začala si plnit svůj sen.
Den 1.: V poledne cesta do Prahy, kde byl sraz s dalšími členy výpravy - celkem nás bylo 9, z toho 7 motorkářů + organizátor a cestovatelka, kteří měli dělat doprovod v autě. Let z Prahy do Milána, byl krátký a nás čekala noc na letišti, let do Marakeše startoval až ráno.
Den 2. : budíček v pět hodin, balení, odbavení a o půl osmé odlet.
V Marakeši nás čekalo příjemných 19°, tereňák Pajero a přistavené motorky. Měla jsem objednanou hondu Tornado 250, byla jsem ujištěna, že z ní určitě dostanu na zem, ale realita byla taková, že jsem na zem nedosáhla ani špičkama...majitelé mi ji o trochu snížili a při troše štěstí a balancu jsem jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Kolegyně Blanka si místo motorky raději nechala dovést skůtr, kluci byli v pohodě...
Natankovali jsme a dnešní cíl byly vodopády a přenocování v D´Ouzoudu. Dojeli jsme za tmy, ubytovali se, hotel byl, tak jako všude, čistý - byli jsme první návštěvníci , ale vzhledem k tomu , že jsme již popojeli do hor, byla docela kosa, ale vlastní spacák a teplé deky, před tím první marocké jídlo a naše slivovice mě umrtvily....
Den 3.: Ráno se jdeme podívat na vodopády, z vrchu a ze spodu...ale musíme popojet, tak balíme, a kaňonem Imi-n Ifri poračujeme výše do hor. Atlas je nekonečný, a krásný a důstojný a silnice místy pěkné, místy žádné a hlavně úzké... Vyjeli jsme 2400km n/m a vzhledem k blížící se tmě jsme zůstali v hotelu za vesnicí. Ve "společenské místnosti" nám zatopili, uvařili, slivovici ukradli...ale jinak bylo veselo
Den 4.: Ráno -4 °...Po snidani balíme a vyrážíme. Blance po pár km klekl skůtr, tak začal tetris - bagáž z pajera ven, skůtr do auta, bagáž nějak zpět a Blanka se taky nějak vecpala...Jedeme do Tighiru, prý to tam opraví, po třech hodinách, když kluci viděli, jak to opravují, a po Blančině rozhodnutí, že pokračuje v autě ujíždíme...Prý na Zagoru menším off...Celých 40 nebo 50 km jsem Vladimíra nenáviděla, bo jet kolem hory po všem možném, jenom ne po cestě, na motorce, na které jsem nemohla zastavit,z jedné strany mít skálu a z druhé propast a v protisměru auto...užila jsem si to a hlavně DALA jsem to!!!! Pak už jen sjezd do údolí Jebel Sahro a 15 km písku a už měla být silnice...Jenže najednou byla tma, a já po 10km v písku najednou z motorky vystoupila, zabrzdila hlavou do písku a začali mě pekelně bolet ruky. Vláďa s Hankou a Blankou vyskákali z auta, ale měla jsem asi víc štěstí než rozumu... Takže další tetris - Vláďa na motorku, já do auta, Blanka za volant...A hurá do Zagory...
Den 5.: Moje naražené pacenky mi nedovolí sednout za řidítka a to se ukazuje jako prozřetelnost. Jedeme do pouště k Berberům, 70 km od civilizace... Motorku nechávám před hotelem, budeme se pozítří vracet, a jsem za tůristu. Vjíždíme do dun a písku a kamení, prostě do pouště, kluci hrabou a vyhrabávají, blbnou a padají a ulamují zrcátka a já jsem šťastná, že jedu teréňákem, to bych nedala...ani fyzicky, ani technicky...Před západem slunka dojíždíme k cíli... Nic podobného jsem nikdy neviděla a asi ani neuvidím...koberce, lehátka, stany... na postelích teplé deky, ve sprše teplá voda...čisto...Jo a místní personál se nám chtěl zalíbit a místo našeho "Vítame", zdravili " Vitamíní, vitamíni... Západ slunka byl nepopsatelný, stejně jako noční obloha plná hvězd, tolik jsem jich neviděla snad ani v planetáriu... Dobrá večeře...
Den 6.: Východ slunka na nejvyšší duně,
dobrá snídaně a hurá zpět do Zagory jinou cestou...hlubším pískem, více kamením ...a najednou před námi vyschlé jezero Iriky, kdysi cíl Dakaru... a fata morgana...pořád jsme jeli k jezeru a pořád byl písek....Do Zagory se vracíme v podvečer, stejný hotel, motorka poslušně čeká...po zcivilizování našich maličkostí jdeme vzít útokem místní vývařovnu.A nasávat atmosféru večerního města....
Den 7.: Ráno sedám za řidítka a jedu...Náš cíl je Quarzazate. Cestou zastavujeme na nějakém místním tržišti...síla...to se nedá popsat, to se musí vidět a...cítit... . a následuje opět kolečko kolem jedné z hor Atlasu...levá, pravá, levá....na horu to ještě jde, dolů už mi naražené ruky moc neslouží...Těsně před vjezdem do města mi dochází benzín a Vláďa přebírá moji motorku a Blanka volant...
Jen jsme zaparkovali před hotelem, bereme útokem obchod pro turisty s alkoholem - zásoby slivovice došly. Jedeme se podívat na kulisy filmových ateliérů a další nezapomenutelný zážitek je návštěva Ait Ben hadu, starého města. Po návratu se ubytováváme, děláme ze sebe lidi a v zapadlé uličce pácháme obžerství místní kuchyní za pár drobných a pokračujeme lovenm suvenýrů a smlouváním a den končíme na střeše hotelu popíjením piva a vodky.
Den 8.: A vracíme se do Marakeše...Jedu s holkama v autě, motorku opět sedlá Vladimír. Naštěstí. Můžu tak alespoň neustále fotit ta neuvěřitelná panoramata.
V pět hodin máme vracet motorky...ještě před tím se stačíme ubytovat, kluci dělají poslední kosmetické úpravy motorek... a modlíme se, aby nám vrátili kauci...Jako první jdu na řadu já, mikinu přetaženou až po prsty, aby nebyly vidět modré ruce a s tragickým výrazem vysvětluji, že jsem nepřijela na motorce, protože mi není dobře. Na otázku " Crash, madam?" odpovídám: "No crash"...a jen přítmí garáže neukazuje, jak jsem svým ustláním sjela celý bok... Je mi vrácena kauce a já raději mizím... UF...
Všechno dopadlo jak mělo, a opět náš oblíbený nájezd na místní vývařovnu - tam byla záruka že jídlo je čerstvé, vlastním by zbytky napředhazovali...a poznávání večerní Mediny.
Den 9.: Celý den máme na to býti turistami... snídáme někde uprostřed místních čerstvé placky s medem, bloudíme a hlavně - hledáme Carrefour, tam mají obchod s alkoholem... . Našli, sjeli do podzemí, nakoupili a v parku hned něco málo ochutnali...No a pak zbylé peníze směňujeme za dárečky domů.
Den 10.: A je konec...ráno sedáme do taxíků, jedeme na letiště a nastává kolotoč odbavení a kontrol a letu do Milána a to samé před odletem do Prahy a pak vlak a o půl třetí jsem doma.
Jsem utahaná, plná zážitků, emocí, pochroumaná, ale nevýslovně šťastná. Splnila jsem si sen...
Shrnutí: celková cena této srandy mě přišla včetně letenky, motorky, benzínu, prostě všeho na necelých 23 tisíc.
Kluci ujeli přes 1800km, já nějakých 900km.
odkaz na fotky z cesty
http://zdenooska.rajce.idnes.cz/Maroko_2016/